23.-30.6.2001 na lodi Sretan
Je pátek ráno a vyrážíme na cestu k cíli na Jadranském pobřeží, kde nás čeká loď, která se nám týden stane domovem. Dnes nás čeká řada kilometrů po známé trase do Chorvatska přes Mikulovský hraniční přechod, průjezd rakouskou metropolí a dále po dálnici směrem k hranicím se Slovinskem u Mariboru. Zde se odkláníme od obvyklé trasy vedoucí přes Lublaň na Istrijský poloostrov a pokračujeme místo toho přes chorvatské hlavní město Záhřeb směrem k Plitvickým jezerům. Za Karlovacem se setkáváme s pozůstatky nedávné války. Na Plitvicích odpočíváme, blíží se večer, na prohlídku parku už ale není čas. Další úsek cesty vede krajinou jako vystřiženou z westernových filmů, vždyť také některé z nich se natáčely právě zde. Pomau se stmívá, řidiči už mají za sebou pěknou řádku kilometrů a tak začínáme uvažovat o delším odpočinku spojeném s trochou spánku. Vhodné místo se nám nabízí na parkovišti kousek za městem Knin. Po rozbřesku pokračujeme v cestě, do cíle nám zbývá už jen asi stovka kilometrů. Brzy se nám otevírá pohled na moře a pod námi se objevuje Split. Tento rušný dalmatský přístav objíždíme a záhy jsme v cíli suchozemské části putování – v osadě Krilo, kde u malého mola již kotví naše loď. Setkáváme se tu s dalšími účastníky naší výpravy, kteří již dorazili předešlý den nebo chvíli před námi. Brzy se dozvídáme, že lodi pojedou dvě a naše skupina pojede na lodi Sretan místo původně plánované lodi Maja. Sretan je prázdný, protože všichni účastníci už odjeli předchozí den a proto můžeme začít naloďování. Tašky s potápěčskou výstrojí, lahve, zátěžní opasky, zásoby piva a dalších nápojů postupně putují z aut do útrob lodi. Potom následuje zaparkování aut v kempu vzdáleném asi 10 km a vše se zdá být připraveno k vyplutí. Stále ještě však na místo nedorazili tři kluboví kolegové, kteří zvolili z Prahy cestu autobusem. Ten měl cestou problémy na hranicích a jeho příjezd je avizován až kolem poledního. Místo odplutí se ozývá zvuk lodního zvonce, který nás zve k prvnímu obědu na palubě. Zatímco plníme žaludky, přijíždí na místo i autobus a naše skupina je kompletní. Konvoj lodí Maja a Sretan může vyplout. Moře je trochu zvlněné, objevují se bílé čepice na vrcholcích vln a to vzbuzuje trochu obavy, jak kdo bude snášet celý týden pohupování lodi. Jak se ukázalo později, byly tyto obavy plané, neboť moře nám ukázalo svoji vlídnou tvář a během celého týdne připomínalo spíše jihočeský rybník.
První kilometry naší plavby směřují do průlivu Splitská vrata mezi ostrovy Šolta a Brač. Zde u ostrůvku s poněkud svérázně znějícím názvem – Mrduljak se chystáme k prvnímu ponoru. Naše skupina se skládá ze 17 potápěčů s nejrůznějšími zkušenostmi počínaje začátečníky se sotva oschlým razítkem v průkazu, přes potápěče, kteří už nějaký ten ponor za sebou mají až po staré ostřílené kozáky. O různorodosti svědčí i věkové rozpětí, kdy nejmladšímu potápěči je 14 let a nejstaršímu, klobouk dolů, 71 let. Program potápění se musí přizpůsobit různé úrovni zkušeností a první ponor je jakýmsi prubířským kamenem, na které si ověříme své schopnosti, osaháme výstroj, která třeba někomu visela už delší dobu ve skříni a vytvoříme funkční dvojice a skupiny pro další ponory. I když v blízkosti ostrůvku se nachází vrak lodi Meje, není tentokrát naším cílem. Proplouváme nad svažujícím se dnem do hloubky asi 20 m, vidíme několik klecí – pastí, naštěstí prázdných a kocháme se pohledem na hejna ryb a výbornou viditelností, na kterou z lokalit na Istrii nejsme zvyklí.
Cíl naší dnešní plavby je na dosah, je jím přístav Milna na ostrově Brač. Milna nás vítá poněkud ospalou atmosférou, stále ještě panuje horko a hospůdky na nábřeží se ještě nezaplnily svými hosty. Po krátké procházce malebnými uličkami si kupujeme zásobu domácího červeného vína a spěcháme na večeři, kterou nám připravil lodní kuchař. Večer pak při sklence vína hodnotíme zážitky prvního dne.
Ráno se nemůžeme dočkat vyplutí na první lokalitu, která slibuje nevšední zážitek. Po proplutí Splitskými vraty se blížíme do zátoky Lučica, kde se skrývá ve třímetrové hloubce pod hladinou vchod do velké podmořské jeskyně, jakéhosi obřího hrnce, který spadá do hloubky kolem 40 m. Rychle se zanořujeme a propadáváme vstupními otvory do nádherné podzemní prostory. Opatrně se snášíme ke dnu, abychom nezvířili sediment, a potom pomalu kroužíme kolem stěn směrem vzhůru. V každé hloubce nás jeskyně překvapí jinou výzdobou svých stěn. Pohled na ručičky manometrů nás pobídne k návratu do našeho světa. Před ústím jeskyně ještě chvilku můžeme prohlížet rybičky, zahlédneme i chobotnici a pak hurá na palubu.
Směr další plavby míří k ostrovu Hvar. Obeplouváme mys Pelegrin a míříme do romantické zátoky s malým molem, kde obědváme a vychutnáváme odpolední siestu. Zátoka je vhodná i na koupání, takže si mohou užít i nepotápěči z naší výpravy. Jeden z nich se nechává zlákat nabídkou vyzkoušení přístrojového potápění v malé hloubce, samozřejmě pod dohledem instruktora. Odpolední ponor je naplánován na stěně přímo pod majákem na mysu Pelegrin. Skály tu pokračují z pevniny pod hladinu a vytvářejí strmé stěny a skalní stupně bohatě porostlé rohovitkami a obklopené hejny rybek. Dno pod námi zůstává v nedohledné modři, ale vzhledem k dusíku z dopoledního ponoru v našich tělech raději nepřekračujeme hloubku 30 m. Loď v těchto místech nemůže kotvit, proto jen krouží kolem a sbírá nás postupně na hladině.
Večerní kotviště pro dnešní den je město Hvar na stejnojmenném ostrově. Již přiblížení k přístavu napovídá, že tady rozhodně nebudeme sami. Naše loď se navazuje jako třetí na již kotvící lodě a my spěcháme ještě před večeří na krátkou procházku. Z nábřeží a náměstí na nás dýchne horký vzduch a tak není divu, že tu teď davy turistů nepotkáme. Zato po večeři oživne nábřeží a uličky čilým ruchem a proto se honem proplétáme davem vzhůru, abychom pohlédli na přístav a blízké Pekelné ostrovy z ptačí perspektivy z hradeb pevnosti. Trochu udýchaní se procházíme pevností, obdivujeme expozici amfor a kocháme se pohledy na řetězec ostrovů táhnoucí se směrem na moře.
Kolem nich proplouváme druhý den ráno až na samotný konec k ostrůvku Vodnjak. Tady se pod hladinou skrývají další ostrůvky, již skryté zrakům nepotápěčů. Zdejší homole ale skrývají na svých stěnách na Jadranu ne příliš často se vyskytující černé rohovitky. Ve světle baterek však objevujeme jejich nádhernou temně rudou barvu. Kouzlo zdejších stěn a bohatost života nás utvrzuje v tom, že bude stát za to zde setrvat a uskutečnit další ponor. Počasí je zvlášť příznivé, vítr se skoro ani nehne a hladina je klidná. Takže po povinné odpolední siestě se opět soukáme do neoprenů a vzhůru dolů k průzkumu další podvodní homole.
Po vynoření nás již z dálky vyzývavě láká hlavní cíl plavby, kterým je ostrov Vis. Cestou k němu nás hrdě předjíždí velký trajekt, aby pak v přístavu Vis vyplivl ze svých útrob řadu automobilů. Přístav nás vítá otevřenou náručí a my dychtiví dalšího objevování půjčujeme si kola a mopedy v místní půjčovně. Skupina na mopedech se vydává přes kopec do druhého většího městečka na ostrově, do Komiže, skupina cyklistů míří nejprve uličkami městečka, později po kamenité pobřežní cestě k daleko viditelné vile, která dříve pařila Klubu českých turistů a říká se jí “Česká vila”. Bohužel dnes je celé stavení ve velmi zchátralém stavu, ač leží na velmi romantickém poloostůvku a byla by místem pro potápěčskou základnu jako dělaným.
Ráno vyrážíme z přístavu Vis, proplouváme dlouhou zátokou a míříme kolem mysu Stončica s majákem na jihovýchodní stranu ostrova. Proplouváme pásem malých ostrůvků a mělčin k ostrovu Budikovac. Tady v hloubce od 40 m níže odpočívá jeden z největších zdejších vraků nákladní loď Brione. Vzhledem k očekávané hloubce a náročnosti ponoru se k sestupu chystá jen část výpravy. Místo je vyznačeno bójkou a po naskákání do vody zbývá jen klesat podél lana a sledovat bubliny pod sebou. Zhruba od hloubky 20 m se začíná pod námi rýsovat obrys lodě ležící na boku. Klesáme k její zádi, letmo pohlédneme na lodní šroub a pokračujeme nad bočním zábradlím směrem ke střední části. Dekompresní počítače nekompromisně odpočítávají zbývající nulový čas a nedovolí nám tu delší rozhlédnutí. S naskočením první dekompresní zastávky se vydáváme na návrat. Naštěstí vrak leží nedaleko krásné stěny plné života a tak místo výstupu podél lana volíme pomalý výstup podél stěny. Cestou potkáváme pěknou langustu, která nemůže chybět mezi našimi fotografickými úlovky. Na hladině nás již očekává člun, který sbírá potápěče a odváží nás na palubu lodi.
Během oběda se přesouváme dále podél jižního pobřeží Visu ke krásné zátoce u mysu Bily Rat. Tady je příležitost ke šnorchlování, plavání nebo jenom slunění na palubě. Samozřejmě se tu podíváme pod hladinu i s přístrojem – a není čeho litovat. Velmi členitý skalní terén se spoustou puklin a jeskyněk, bohatý život a skvělá viditelnost jsou nám odměnou. Po návratu na palubu pokračujeme dál kolem mysu Stupišče. Zdejší skalní srázy pod hladinou také skrývají vrak, jeho návštěva ale není na programu. Vplouváme do široké zátoky ukrývající malebné rybářské městečko Komiža. Během procházky neopomineme návštěvu zdejší pevnosti přeměněné v rybářské museum. Po večeři je tu příležitost pro několik odvážlivců k nočnímu ponoru podél vnější strany přístavního mola. A podle jejich vyprávění to opět stálo za to.
Ráno nás zve k návštěvě blízký ostrov Biševo. Zdejší Modrá spilja je přírodní zajímavostí lákající sem množství návštěvníků, nejen potápěčů. Světlo pronikající do jeskyně podmořskou branou vytváří uvnitř nezapomenutelnou hru světel a stínů v různých odstínech modré. Do jeskyně vede ještě jeden vchod, kterým se dá proplout na člunu a to je právě cesta pro většinu návštěvníků. Ne tak pro nás, potápěče. Po zanoření si nejprve vychutnáváme krásnou stěnu a potom hledáme podmořský vchod do jeskyně. Snažíme se najít nějaký tunel, či škvíru, údajně v hloubce okolo 3-5 m. V tom se před námi otevírá skutečná podvodní brána – otvor vysoký asi 15-20m, kterým by do jeskyně projel bez problémů i Nautilus. Proplouváme dovnitř a vynořujeme se uprostřed modrého jezírka před zraky překvapených návštěvníků na malých člunech. Zpáteční cesta je trochu namáhavější díky proudu směřujícímu proti nám.
Po obědě se přesouváme k další lokalitě na Biševu, do zátoky Tresjavac k malému ostrůvku, který slibuje opět zajímavé potápění. Skalní bloky navršené přes sebe, různé skuliny a zákoutí a množství langust jsou jen malou částí toho, co nám zdejší lokalita nabídla. Zpáteční cesta nás vrací zpět do Komiže, kde trávíme další noc. Brzy ráno vyplouváme na zpáteční cestu k pevnině. Cestou zastavujeme opět u Vodnjaku v souostroví Pakleni otoci a opakujeme ponor na další ze zdejších podvodních homolí. A potom vzhůru k pobřeží ostrova Šolta. Členité pobřeží nedaleko zátoky Stračinska slibuje zajímavé zážitky. Kapitán kotví loď u malé skály, která, jak se později ukazuje, pokračuje jako mohutná podmořská hora do hlubin. A kolem nabízí zajímavý skalní labyrint včetně malé jeskyně.
V podvečer nezajíždí naše loď jako obvykle do přístavu, ale do malebné chráněné zátoky, kde strávíme předposlední noc. Místo je jako stvořené pro uskutečnění nočního ponoru. A kdo se ho zúčastnil opravdu nelitoval. V kuželech světel našich baterek se objevili tvorové, které bychom přes den těžko spatřili. Cestu nám překřížilo několik úhořovců, řada langust a také chobotnice elegantně pózovaly před objektivem našeho fotoaparátu.
Po probuzení nás čeká plavba podél pobřeží ostrova Šolty do přístavu Stomorska. Po doplnění zásob vody a proviantu nadchází čas na poslední ponor. Ten se uskutečňuje kousek od Stomorske na vraku rybářské lodi Ribolovac, který tu byl potopen spíše jako atrakce pro potápěče a spočívá v příjemné hloubce okolo 20 m, která umožňuje milovníkům vraků celkem podrobnou prohlídku. Stranou od vraku lze objevit i zbytky amfor, které po prohlédnutí vracíme na své místo.
Poslední úsek plavby nás vrací zpět na pevninu do přístavu Krilo. Čeká nás úklid, balení a poslední noc na lodi. Předtím si ještě dopřáváme malý výlet do blízkého Splitu, procházíme se Diokleciánovým palácem a kocháme se pohledem na město a přístav z výšky zvonice.
Sobotní ráno je časem návratu. Neradi se loučíme s mořem. Abychom si pohled na mořskou hladinu trochu prodloužili, volíme cestu podél pobřeží až do Šibeniku. Kousek za ním nás láká příroda Národního parku na vodopádech řeky Krka. Touláme se hustou zelení mezi tůňkami plnými rybek a stříbrnými vodopády. Nakonec se pod dolním vodopádem ochlazujeme ve sladké říční vodě.
Všechno má svůj konec a tak nám nezbývá než zamířit na sever přes Plitvice, Záhřeb, Slovinsko a Rakousko domů. Všichni hodnotíme výlet jako velmi zdařilý a těšíme se na opakování příští rok.
Martin Vrátný