Pod skalou vyšehradskou v řece Vltavě, jejíž hloubku na místě tomto prý dosud nikdo nedovedl změřiti, leží ukryto zlaté lože Libušino. Mnohý krásný mladík, jehož si kněžna Libuše k lásce do lázně své na skále vyšehradské vzala, zahynul ve Vltavě, načež si kněžna do dne a do roka zase jiného vyvolila. A když Libuše zemřela, zřítilo se zlaté lože její, které bylo příčinou smrti tak mnoha mladíkův, samosebou z lázně kněžniny do Vltavy, na jejímž nedostihlém dně posud leží. Ale zahynuli na tom místě Vltavy také již mnozí odvážliví potápěči, když urážlivě o kněžně Libuši mluvili a zlaté lože její z hlubiny vyrvati chtěli…….
Tolik Josef Svátek a jeho Pražské pověsti a legendy z roku 1883…..
Legend o hlubině pod vyšehradskou skalou a pokladech zde potopených je v české literatuře velmi mnoho, pouze pan Svátek se však zmiňuje o potápěčích. Právě proto nás tato pověst zaujala natolik, že jsme se rozhodli jednoho pošmourného podzimního dne se pod legendární skálu opět potopit. Opět proto, že již v roce 1983 se náš klub podílel na potápěčském průzkumu tohoto místa pro Muzeum hlavního města Prahy, právě sto let po vydání Svátkovy knihy. Jelikož se naši potápěči nevyjadřovali urážlivě o kněžně Libuši a nechtěli vyrvati zlaté lože její z hlubiny, celá akce proběhla hladce. Nalezené předměty byly předány nadšeným pracovníkům muzea. Jednalo se o část drátěné košile, ochranný koš kordu, renesanční sklenici a nástroje podskalských vorařů z relativně nedávné doby.
Po obhlídce terénu a domluvě s Martinem a Honzou se k vodě vydáváme 28. října 2000 dopoledne ( nejde o žádné magické datum ). Po vyznačení místa potápění bójkou se převlékáme na malém parkovišti pod vyšehradskou skálou. V plné výstroji přecházíme vozovku ke schodům na nábřeží a pomalu sestupujeme do vody. Zelenošedá voda je v tuto dobu na pražské poměry docela čistá, viditelnost odhadujeme na dva až tři metry. V duchu ujišťujeme kněžnu Libuši, že jsme tady pouze na návštěvě a pomalu se zanořujeme pod hladinu. Nejdříve proplaveme hustým porostem vodních rostlin a již se propadáme do bezedné hlubiny. Kromě sykotu našich automatik pojednou zaslechneme jakousi vábivou, tichou hudbu Lumírovy lyry a hle, v hlubině se mezi zbytky starých skafandrů cosi leskne. Pane Svátku, toť snad zlaté lože Libušino….! Že by hloubkové opojení ? Myslíte si, že to není možné ? Není, ale ta krásná představa ! Tak tedy zpátky do reality. Hloubka u paty vyšehradské skály je dva až tři metry a zvolna klesá ke středu řeky do pěti metrů. Díky lehkému proudu není dno nijak moc bahnité a při slušné viditelnosti je na co koukat. V mělčí vodě je poměrně bujná vegetace s množstvím drobných škebliček a vodních plžů. Podle spousty utržených rybářských návnad zde budou i ryby. Jinak je dno Vltavy jako všude v Praze vlastně smetištěm a pokud se něco leskne, jde většinou o rozbité lahve, odhozené poznávací značky automobilů či vraky jízdních kol. Kousek za vyšehradskou skálou směrem do Podolí narážíme i na potopenou plachetnici, která asi nestála zdejším jachtařům za vytažení. Zde se otáčíme a plaveme s proudem pomalu zpátky. Cestou nalézáme dvě kotvy. Jednu ručně kovanou, tvářící se starobyle a druhou úplně novou, skládací, která nám jistě dobře poslouží při kotvení našeho člunu někde u moře. Spokojeni vylézáme na nábřeží a obtíženi nalezenými kotvami přecházíme přes ulici na parkoviště, k údivu řidičů aut a tramvají. Určitě se na toto bájné místo ještě vrátíme, vždyť víme, že kněžna Libuše si na švarné mládence potrpěla.
Jarda Klepal, Mersores Pragenses