Plavba po Jadranu 27.6. – 4.7.2004
Sobota 26.6. – cesta k moři
Po roční přestávce způsobené změnou legislativních pravidel regulujících potápění v Chorvatsku se vydáváme již potřetí na plavbu lodí Sretan mezi středodalmatskými ostrovy. Na cestu vyrážíme tentokrát v sobotu ráno, neboť nalodění má proběhnout až v neděli. Absolvujeme důvěrně známou cestu přes Vídeň a po dálnici do slovinského Mariboru. Zde po předchozím varování SMSkou od kolegů, kteří vyrazili dříve, volíme raději již vyzkoušenou cestu přes málo frekventovaný hraniční přechod nedaleko lázní Rogaška Slatina. Po projetí nejstaršího chorvatského dálničního úseku pokračujeme v Karlovacu po nové dálnici přes odbočku Bosiljevo až k vjezdu do nedostavěného tunelu pod pohořím Malá Kapela. Dálnici měníme za klikatou silnici, po které pokračujeme přes Žuta Lokvu, Otočac a Gospič stále podél trasy nově budované dálnice. Před naším odjezdem bylo sice v tisku avizováno otevření tohoto úseku dálnice na 30.června tohoto roku, nicméně rozestavěnost některých částí nás příliš nepřesvědčuje o tom, že se to místním stavařům podaří. V Gračacu se napojujeme na klasickou tzv. Lickou magistrálu a pokračujeme přes Knin a Sinj do Splitu. Do Krila ke kotvišti Sretanu se dostáváme kolem jedenácté hodiny večer. Krátce po nás přijíždí Jarda, Mirek a Honza. V místní hospůdce nás už vyhlíží Klára s Tomášem, kteří tentokrát zvolili cestu letadlem a byli na místě o den dříve. Loď je naštěstí již připravena k nalodění, a tak můžeme strávit první noc na palubě.
Neděle 27. 6. – vyplouváme na první vrak … ( trasa Krilo – Stomorska )
Ponor : vrak Ribolovac u Stomorské
Ráno se setkáváme s dalšími kamarády, kteří dorazili během noci nebo před pár okamžiky. Dokončujeme naloďování, tašky s potápěčskou výstrojí, láhve, zátěžní opasky, zásoby piva a dalších nápojů postupně putují z aut do útrob lodi. Auta zanecháváme na ohrazeném parkovišti pár kroků od mola za celkem přijatelný poplatek 10 Euro. Protože je naše skupina kompletní, dohodli jsme se s kapitánem, naším průvodcem a divemasterem Láďou na dřívějším vyplutí. První míle naší plavby směřují k ostrovu Šolta, kde nedaleko přístavu Stomorska spočívá na dně vrak lodi Ribolovac. Toto místo známe dobře z minulých cest, neboť zde obvykle naše cesta končila. Nyní nás tu čeká první ponor. Naše skupina se skládá z 20 potápěčů s nejrůznějšími zkušenostmi počínaje naprostými začátečníky se sotva oschlým razítkem v průkazu, přes potápěče, kteří už nějaký ten ponor za sebou mají až po staré ostřílené kozáky. Program potápění se musí přizpůsobit různé úrovni zkušeností a první ponor je jakýmsi prubířským kamenem, na kterém si ověříme své schopnosti, osaháme výstroj, která třeba někomu visela už delší dobu ve skříni. Nejprve nás ale lodní zvon zve k prvnímu obědu. Následuje odpolední siesta, po níž se postupně do vody začínají chystat jednotlivé skupinky. Moře je klidné a po skoku do průzračné vody již z hladiny vidíme obrysy vraku v hloubce pod námi. Klesáme podél stěžně až dolů k lodnímu šroubu, který je v celkem příjemné hloubce okolo 20 m. Kocháme se pohledem na hejna ryb a krásné vějíře rournatců, kteří se před námi ani moc nesnaží ukrývat. Spouště fotoaparátů cvakají a první snímky se ukládají na paměťová média.
Cíl naší plavby pro dnešní den je přístav Stomorska, který již důvěrně známe a do kterého je to opravdu co by kamenem dohodil. Stomorska nás vítá sluncem rozpáleným nábřežím, kde život pulzuje pouze ve stínu místních hospůdek. Procházku městečkem si raději necháváme na pozdější dobu po večeři, kdy bude přijatelnější teplota. Večer po návratu pak můžeme hodnotit zážitky prvního dne.
Pondělí 28.6. – plavba na Vis ( trasa Stomorska – Komiža )
Ponory : ostrůvek Kamičak u Šolty a mělčina Seget u Visu
Ráno po snídani vyplouváme na nejdelší úsek plavby, kterým je trasa ze Šolty na Vis. Nejprve ale obeplouváme Šoltu, abychom se v přístavu Rogač zastavili u čerpací stanice pro zásobu pohonných hmot do lodní nádrže i do kanystrů pro kompresor. Dále pokračujeme podél pobřeží ostrova až k západnímu cípu, kde je naplánován dopolední ponor u ostrůvku Kamičak. Toto pusté skalisko používala kdysi jugoslávská armáda jako cvičný cíl pro shazování bomb. Kolem Kamičaku je dno těmito bombami přímo poseté. Nemusíme se ale bát, jedná se pouze o betonové makety skutečných bomb a nějaký výbuch zde tedy opravdu nehrozí. Loď kotví na hraně útesu, kterým Kamičak spadá na jih směrem na moře. Spouštíme se tedy podél stěny krásně porostlé gorgoniemi asi do čtyřicetimetrové hloubky. V místě, kde se kolmá stěna mění ve strmý svah, pomalu vystupujeme a současně obeplouváme ostrůvek, abychom se dostali na mělčinu posetou bombami v hloubce 5 – 10 m. Protože nám v lahvích zbývá ještě dostatek vzduchu, pozorujeme život na malých skalkách okolo. Prohání se zde spousta rybek, narazíme i na pár ropušnic a malou chobotnici. Když se všichni nabaží ponoru a sejdeme se na palubě Sretanu, můžeme vyrazit k ostrovu Vis, jehož obrysy jsou v dálce jasně patrné. Vzdálenost, kterou musíme překonat, je asi 40 km, což vydá určitě na 3 hodiny plavby. Moře je ale nádherně klidné, a tak nám snad dopřeje během plavby se v poklidu naobědvat .
Sotva se pobřeží Visu přiblížilo na dosah, připravuje se posádka Sretanu k zakotvení zdánlivě ještě na širém moři. Pohled do vody pod námi nám ale podle světlejší barvy napovídá, že pod námi je mělčina. Ano jsme na mělčině Seget, která je součástí podmořského hřbetu, táhnoucího se od pobřeží Visu na moře. Je tu trochu silnější hladinový proud, proto po skoku do vody využíváme lana nataženého od kotevního řetězu a ručkujeme po něm. Sestup ke kotvě ležící asi v desetimetrové hloubce je však bez problémů. Kousek od kotvy spadá do hlubin kolmá stěna, kolem níž plavou hejna ryb. Plaveme střídavě podél stěny i po druhé straně podmořského hřbetu. Na závěr ponoru nedaleko kotvy se nám podařilo zahlédnout ve skulině mezi kameny murénu. Bohužel při pokusu o fotografování odmítá pózovat před objektivem a ukrývá se nám hlouběji ve svém doupěti. Bohatostí podmořské flóry a fauny nás tento ponor příjemně překvapil a stál i za trochu námahy při překonání proudu na hladině.
Poté, co se všichni potápěči shromáždili na palubě, zvedáme kotvy a míříme do široké zátoky, které vévodí půvabné rybářské městečko Komiža. Toto místo známe také již z minulých plaveb na Sretanu a vždy nás okouzlí nezapomenutelnou atmosférou. Sretan se navazuje jako druhá loď od mola, a tak naše cesta na pevninu je delší o průchod sousední lodí. Kuchař mezitím připravuje na přídi gril, na kterém záhy zavoní opékající se makrely, připravované k již očekávané večeři. Po skvělém jídle nemůže chybět procházka městečkem a doplnění zásob domácího vína. Nazítří plánujeme ponory na Visu, kde nás čekají 2 vraky.
Úterý 29. 6. – vraky na Visu ( trasa Komiža – Vis)
Ponory : vrak Vassilioss u mysu Stupišče a vrak v zátoce Tvrdo Zalučje
Po snídani Sretan vyplouvá k prvnímu dnešnímu cíli, kterým je potopená řecká nákladní loď Vassilioss spočívající na mořském dně nedaleko mysu Stupišče. Moře je stále klidné, a tak bude možné přímo na vraku zakotvit. Ušetří nám to plavání, které jsme při minulé návštěvě tohoto místa museli absolvovat díky rozvlněné hladině. Podél kotevního lana tak můžeme v poklidu klesnout přímo k vraku ležícímu na boku a působícímu jako velká mořská nestvůra. Kousek pod místem, kde je uvázáno kotevní lano, nacházíme dvojici krásných nahožábrých plžů. Jsou to hvězdnatky úhledné. S Jardou obeplouváme vrak, ale snažíme se dodržet hloubkový limit 40 m, jednak kvůli dusíku v našem těle a také kvůli tlakovému testu vodotěsných pouzder našich fotopřístrojů. Mohutný lodní šroub jsme tak sice neviděli, zato jsme mohli v klidu pozorovat a fotografovat dnešní obyvatele vraku. Při návratu na kotevním laně si raději dopřáváme delší bezpečnostní zastávku ve společnosti dalších potápěčů a pískajících dekompresních počítačů.
Z mysu Stupišče Sretan směřuje na protilehlý konec zátoky svírající ve svých útrobách již zmiňované město Komiža, aby na oběd a odpolední siestu zakotvil v krásné opuštěné zátoce nedaleko vojenských opevnění. Samozřejmě nám zvědavost nedá, abychom se nevypravili na jejich letmou obhlídku. Betonové bunkry kryté dřevěnými stříškami pro domněnku, že jde při pohledu z letadla o rybářské domky, jsou dnes opuštěné. Jen znehodnocené hlavně kanónů připomínají jejich původní účel. Do nitra podzemních prostor se bez svítilny raději nepouštíme a omezujeme se jen na letmou vnější prohlídku. V 15 hodin zvedá naše loď kotvy a vyplouvá k severnímu pobřeží Visu do místa, kde spočívá další vrak. Je to v zátoce Tvrdo Zalučje, kde na jakémsi skalním stupni spočinul vrak rybářské lodi, která v bouři narazila před několika lety na zdejší skaliska. Jde tedy o poměrně nový vrak, na jehož stožáru je zcela zachovalá radarová anténa a na kapitánském můstku prý při prvních ponorech k tomuto vraku ještě ležely mobilní telefony, které zde posádka při kvapném útěku z lodi zanechala. Po výstupu od vraku se zastavujeme ještě v pěkné jeskyni v hloubce asi 5 m.
Pro dnešní den zbývá doplout kolem pobřeží Visu do stejnojmenného přístavu, kde budeme trávit noc. Vis je považován za jeden z nejlépe chráněných přístavů na Jadranu, neboť leží na konci hluboké zátoky. Cestou míjíme i tzv. Českou vilu, kterou zde kdysi za první republiky postavil Klub českých turistů a která je dnes pustá. Večer při procházce přístavem obdivujeme zakotvené jachty a někteří z nás využívají pohostinnosti místních hospůdek.
Středa 30.6. – vzhůru na Hvar … ( trasa Vis – Stiniva )
Ponory : homole uVodnjaku, amfory na mysu Pelegrin a noční ponor v zátoce Stiniva
Po snídani opouštíme přístav i stejnojmenný ostrov. Sretan směřuje k dalšímu známému ostrovu, kterým je Hvar. Počasí je stále ideální, a tak na naší plavbě nemůže chybět potápění na podmořských homolích nedaleko ostrůvku Vodnjak, kterým končí souostroví Pakleni otoci. Zdejší homole, skryté zraku nepotápěčů, nabízejí pohled na husté porosty černých rohovitek. Zdejší lokalita nabízí mnoho variant ponorů, a tak letos kotvíme na homoli, v jejíž stěně v hloubce asi 30 m je ohromný otvor, jakási podmořská Pravčická brána známá návštěvníkům Česko-saského Švýcarska. Na hladině pozorujeme poměrně silný proud, nicméně náš průvodce nás ujišťuje, že v hloubce proud mizí a že tuto špičkovou lokalitu bychom si neměli nechat ujít. Po krátkém zápase s hladinovým proudem se zanořujeme a klesáme podél lana ke kotvě a dále do hloubky na stěnu homole. Ve světle baterek objevujeme nádhernou temně rudou barvu rohovitek, proplouváme skalním otvorem, abychom po druhé straně homole pomalu vystoupali zpět ke kotevnímu lanu. Kouzlo zdejších stěn a bohatost života nás utvrzuje v tom, že tuto lokalitu by bylo škoda vynechat.
Na oběd a odpolední siestu se přemísťujeme do úžiny mezi malým ostrůvkem Vlaka a Sv. Klementem, největším ostrovem ze souostroví Pakleni otoci. Během šnorchlování po obědě jsme svědky obětavosti Igora, jednoho člena posádky, který nelenil a se sklenicí piva na tácku doplaval na zavolání na břeh, aby zde občerstvil slunící se žíznivce.
Úderem 15 hodiny zvedá Sretan kotvy a míří k nejzápadnějšímu výběžku Hvaru, kterým je mys Pelegrin. Na svahu pod majákem je zde naleziště nejrůznějších střepů amfor. Zřejmě toto místo sloužilo kdysi dávno jako podmořská skládka. Kdo ví, třeba naši budoucí potomci po řadě století budou obdivovat naše dnešní odpadky. Během výstupu máme dost času na pozorování fauny a flóry, a tak našim očím neunikne ani pěkný úhořovec.
Na dnešní večer je plánován ještě noční ponor, který uskutečníme v krásné osamělé zátoce Stiniva na severním pobřeží Hvaru. Na břehu zátoky se krčí jen několik domků včetně malé rybářské krčmy a klidné kotvení nabízí molo, u kterého však jsou již uvázány 3 menší lodě. Ačkoliv by se asi při troše dobré vůle pro Sretan místo u mola našlo, nakonec se po delší diskuzi s majiteli kotvících lodí musí Sretan navázat na jednu z nich. Máme tím sice odříznutý přístup na pevninu, nicméně plán na noční ponor nám to pokazit nemůže. Za soumraku chystáme výstroj a připravujeme se na ponor. Po zanoření plaveme podél protějšího břehu zátoky a vyhlížíme noční obyvatele moře. První nám před objektivy pózuje rak poustevníček vláčející na svém domečku sasanku. Netrvá dlouho a nacházíme první chobotnici. Před světlem našich baterek se sice snaží uprchnout,ale několikrát nám při tom ještě zapózuje pro fotoaparáty. I přesto, že se během celého ponoru pohybujeme v malé hloubce, potkáváme řadu živočichů, které při denních ponorech nemáme tu čest zahlédnout v plné své kráse.
Čtvrtek 1.7. – den na Hvaru a fotbalové semifinále ( trasa Stiniva – Stari Grad )
Ponory : stěna u zátoky Tatinja a tunel na mysu Kabal
Ráno se nemůžeme dočkat vyplutí na další zajímavé lokality. Tou dopolední je sousední zátoka Tatinja, kterou také známe z předchozí plavby. Čeká nás tu pěkná kolmá stěna, na které potkáváme několik langust a vajíčka žraloka máčky. Na lokalitě kotvíme až do odpoledne, takže zbývá čas ještě na jeden mělký ponor.
Odpolední lokalitou je podmořský tunel a stěna na mysu Kabal. Sretan nás vysazuje pod majákem. Zanořujeme se k ústí tunelu a pronikáme dovnitř. Po chvíli se objevuje světlo na druhém konci a ocitáme se nad srázem místy převislé stěny. Podél ní tentokrát plaveme východním směrem do míst, kde by nás měl Sretan očekávat. Míjíme členité skalní útvary a poté, co se nám zdá, že jsme už dost daleko, raději otáčíme a plaveme zpět k mysu. Zde nás opravdu Sretan očekává, aby nás po nalodění dopravil do nedalekého přístavu Stari Grad.
Po večeři je náruživě očekáván důležitý semifinálový zápas českého fotbalového týmu na turnaji Euro2004. Ulice, jindy plné lidí, se začínají pomalu vyprazdňovat a místní hospůdky se plní do posledního místečka příznivci fotbalu. My však zůstáváme u televizoru na lodi, kde nás též zaručeně čeká bouřlivá atmosféra. Přes mohutné povzbuzování se však našim reprezentantům nepodařilo zápas vyhrát. Podlehli tvrdě bránícímu řeckému soupeři v prodloužení po inkasování jediného gólu zápasu.
Pátek 2.7. – kdo nebyl na Bolu, nebyl na Jadranu … ( trasa Stari Grad – Baška Voda )
Ponory : stěna na mysu Glavna na Hvaru a skalní město u Sumartinu na Brači
Po vyplutí z přístavu Stari Grad směřuje naše plavba opět k mysu Kabal. Ten však tentokrát obeplouváme, abychom zakotvili u dalšího výběžku ostrova nazývajícího se Glavna. Pod vodou se tu skrývá krásná převislá stěna. Další plavba nás vede k pobřeží ostrova Brač. Nejznámějším letoviskem na tomto ostrově je bezesporu Bol, který je proslulý nejkrásnější pláží ve tvaru obřího drápu. Dostala proto příhodný název Zlatni Rat. Sretan kotví mimo koupací zónu kousek od pláže. Máme dostatek času k plavání a skotačení v teplé mořské vodě. Před plánovaným odplutím však kapitán zpozoruje, že 2 účastníci naší plavby na palubě chybí. Spouští se pátrací akce, ve které opět zaboduje obětavý Igor, který dvojici objeví v klidu podřimující na pláži.
Plujeme dále kolem pobřeží Brače až na jeho nejvýchodnější konec, kde leží malý rybářský přístav Sumartin. Tuto část Brače známe z loňska, kdy jsme zde strávili týden na základně Manjana. Ponor je naplánován na místě zvaném Skalní město. Jde o několik skalních útvarů v hloubce mezi 20 a 30 metry. Toto místo máme zmapované již z loňska, kdy jsme se na této lokalitě potápěli ze břehu. Nyní jsme od našeho divemastera Ládi dostali instrukce, že máme sestoupit podél kotevního lana a plavat vpravo. Po asi 10 minutovém marném plavání tímto směrem ve třicetimetrové hloubce vidíme stále jen mírně svažité písčito-kamenité dno. Se zklamáním se s Jardou domlouváme na návratu. Naštěstí jsme na hledané skály narazili při zpáteční cestě, i když se nacházely opačným směrem od kotvy, než jsme byli posláni. Se zbývající zásobou vzduchu si alespoň prohlížíme mělčí část skalních věží a vracíme se na loď.
Nad ostrovem Brač se najednou začíná zvedat mohutná stěna pohoří Biokovo, vyvolávající pochybnosti, zda mezi ostrovem a pevninou vůbec je ještě nějaké moře. Pohoří zde vrcholkem Svatý Jura dosahuje nadmořské výšky vyšší než nejvyšší hora Česka – Sněžka. Naše plavba se pomalu chýlí k závěru a na poslední noc nás Sretan přiváží do přístavu Baška Voda na pobřeží Makarské riviéry.
Sobota 3.7. – podmořský kráter … ( trasa Baška Voda – Krilo )
Ponor : kráter a sladkovodní vývěr Vrulja
Dnešní ranní ponor, který je současně ponorem posledním, slibuje nevšední zážitek. Budeme se potápět v místě zvaném Vrulja, kde zřejmě v dávné geologické minulosti došlo k výbuchu vulkánu. Dnes zde zbyl podmořský kráter s řadou bizardních skalních věží a mohutný hlubinný vývěr sladké vody dobře patrný i na hladině. Do moře se tu zhruba v hloubce 25 m vlévá podzemní řeka. Sladká voda zde vytváří zcela atypické podmínky pro vývoj podvodního života, a tak zde lze pozorovat flóru a faunu, která jinde na Jadranu není běžná. Chladnou sladkou vodu cítíme již na hladině a po zanoření pod ústí jeskyně vidíme všude kolem pozoruhodný fialový porost. Zlehka nahlížíme do ústí zřídla a pokračujeme v sestupu do kráteru, který mizí v hloubce pod námi. Snažíme se dodržet předepsaný hloubkový limit, a proto se záhy vracíme podél rozbrázděné stěny vulkánu k hladině. Cestou pozorujeme několik menších vývěrů sladké vody projevující se jakýmsi mlžným oparem způsobeným mícháním vody různého složení. Pomalý výstup se nám vyplatil, neboť se tu setkáváme s pozoruhodnou rybou nazývanou zeus faber nebo česky pilobřich ostnitý. Pilobřich před námi klidně pózoval a nechal nás si ho v klidu vyfotografovat.
Poslední úsek plavby podél pobřeží do přístavu Krilo uběhl jak voda. Ještě se severně od Omiše zastavujeme na poslední vykoupání v moři a už nás čeká jen úklid, balení a poslední noc na lodi.
Neděle 4.7. – návrat domů
Nedělní ráno je časem návratu. Neradi se loučíme s mořem. Po snídani míříme přes Split a po nově otevřených úsecích dálnice k domovu. Chorvatům se sice všechny slibované úseky dálnice nepodařilo v termínu otevřít, přesto cesta ubíhala rychle a večer jsme byli doma už jen se svými vzpomínkami a bohatou fotodokumentací.
Martin a Ondřej Vrátný
